Dr. Sonja Smit (červenec 2022)
Moje fotografie nejdou pod povrch. Mám velkou důvěru v povrch. Dobrý povrch je plný vodítek.
– Richard Avedon
Zdá se, že je vhodné začít citátem zesnulého Richarda Avedona, jehož fotografie jsou velmi odlišné od prací představených v tomto katalogu, ale jehož myšlenky rezonují s konceptuálními zájmy v práci Pavla Zieglera. Ziegler se fotografické praxi věnuje v posledních několika letech, ale jeho experimentování začalo už v mládí. Přitahuje ho nerozlučné kouzlo tohoto média, zázrak a poezie, které v sobě zahrnuje fotografický proces, jsou patrné v dílech, která vytváří. Snímky zde prezentované jsou odvážné, nápadné a upoutávají pozornost diváka, ale zároveň vykazují smysl pro něhu. Laszlo Moholy-Nagy kdysi řekl, že: „Fotografie, je-li použita jako zobrazující umění, není pouhou kopií přírody. To dokazuje vzácnost ‚dobré‘ fotografie.“ V podobném duchu poznamenává i Richard Avedon: „Fotografický portrét, pořizovaný s vysokými ambicemi, které tradice předpokládá, je nesmírně obtížné umění. “ Samozřejmě je dnes obtížné hovořit o „dobré“ fotografii a o tom, co to může znamenat. Jelikož se jedná o médium, které se pohybuje na pomezí tolika různých reprezentačních cest, je složité určit, co dělá „dobrou“ fotografii „dobrou“. Dalo by se říci, že tato složitost je užitečná pro každého, kdo analyzuje fotografické dílo, protože existuje více perspektiv, z nichž lze čerpat pro pochopení jeho hodnoty jako reprezentační formy, která je v 21st století tak dominantní. V této recenzi bych ráda nabídla několik čtení s ohledem na snímky vytvořené Zieglerem, aniž bych však omezoval další možnosti chápání a prožívání díla. Svoboda diváka je výjimečným aspektem každého umění, které se pohybuje mimo didaktiku, a vnucování významů by zde viděným fotografiím uškodilo.
To je obzvlášť důležité, když si uvědomíme, že Zieglerův promyšlený, ale hravý přístup, který v tomto archivu snímků odhaluje, formovaly rozmanité zkušenosti. Ziegler prožil mnoho životů a často cestoval po Evropě i Africe. Narodil se během normalizace v Československu jako syn disidenta komunistického režimu a má zkušenost s tím, co znamená toužit po svobodě a pracovat na jejím dosažení. V posledních letech před pádem Sovětského svazu se Ziegler pokusil o útěk z tehdy nesvobodné vlasti účastí na řadě tajně organizovaných přípravných akcí v moravských lesích. Později, když se politická situace změnila, mohl praktikovat a vytvářet vlastní svobodu jako obchodník ve Vídni a poté obchod s uměním v Itálii. Toto zkušenostní poznání, co svoboda znamená, a vědomí, že je obtížné jí dosáhnout jak na společensko-politické, tak na osobní úrovni, je důležité vzít v úvahu i při prohlížení a čtení jeho portrétů. Zieglerova tvorba ho přivedla do kontaktu s dílem italských pop-artových umělců: Francem Angelim, Mariem Schifanem a Tanem Festem, jejichž používání symbolismu mělo fascinující a trvalý vliv na jeho uměleckou citlivost.
Italští popoví umělci, kteří mají více než tisíciletou tradici výtvarného umění, čerpali ze svého dědictví a vytvářeli díla, která odhalovala tep moderní Itálie. Jako reakce na současný okamžik se v dílech projevovala spontánnost a neuctivost, která je pro pop art charakteristická. Tento vliv je patrný v hravosti, která se projevuje v Zieglerově díle, ale asi nejpříměji se projevuje v poctě Francovi Angelimu, PROTIKLADY. Vliv pop-artu je patrný také v živém a kontrastním použití barev, které upoutávají pozornost, a v začlenění vizuálních znaků mimo elitářský svět umění, jako jsou propagandistické plakáty a populistické obrazy. Kromě toho zejména kontrast umocňuje vizuální hru prvků a lidská postava se stává poněkud zvláštní – známá i neznámá, díky použití plných barev. Nádherným příkladem je například série obrazů MYŠLENKY. V pop-artu a populární kultuře je také tolik patrný kontrast, který je přítomen na mnoha fotografiích, což umocňuje pocit mytologického, těch symbolů a znaků, které mají široký význam a promlouvají k lidskému stavu. BLÍŽENKYNĚ je na tuto citlivost naladěna: dvojčata jsou stejná tvarem i formou, ale zároveň jsou naprostými protiklady ve svém odstínu. Mohou apelovat na náš smysl pro úžas, a dokonce potěšení ze stejnosti, jako když se tanec odehrává v dokonalém souznění. Ale mohou také připomínat stínové já a to, jak může být stejnost společnosti vnucena.
Hravost se projevuje i ve spolupráci s modelkami, konkrétně s Margaritou, jejíž bytost je v díle výrazná. V souboru PROŽITEK je celé její tělo pokryto lesklou černou barvou, v různých polohách, které připomínají manýristické obrazy. Konsenzuální prvek portrétní fotografie je zde relevantní ve spolupráci s jeho modely. Je třeba konstatovat, že využití černé barvy představuje riziko, které by mohlo být interpretováno v duchu blackface, jenž obnovuje rasové stereotypy o černošské subjektivitě. Signifikanty na těchto fotografiích však nezobrazují ani nevyvozují žádnou parodii na rasu a lesk jejich vzhledu neodpovídá matné kvalitě raného blackface. V některých případech spíše připomínají sochařskou kvalitu v díle Herba Rittse, konkrétně jeho modelů malovaných hlínou z konce 80. a počátku 90. let, jako jsou Georgina (1991) a Stephanie s barbecue (1991). Ale zatímco Rittsova práce vytváří pocit těla jako sochy, která se pomalu rozpadá, jak barva začíná ztrácet přilnavost z kůže modelu, která se pomalu odlupuje, Zieglerovy modely jsou uhlazené a neříkají nám nic o plynutí času, které fotografie ošidí tím, že předmět uchovává v čase. Spíše uhlazenost jejich těl připomíná nahé, androgynní (nebo dokonce bezpohlavní) figuríny, které je třeba teprve obléknout. To je v souladu se záměrem vytvořit méně personalizovaný obraz.
Je třeba si uvědomit, že portréty byly v dějinách umění a stejně tak i v dějinách fotografie základním prvkem, ale fotografie založená na konceptu je specializovaným prostředkem pro sdělování myšlenek přesahujících to, co se nachází na povrchu obrazu. Jedním z aspektů portrétu je zaměření na lidskou tvář a myšlenka zachycení charakteru fotografované osoby. Fotografie sice odhaluje, ale také skrývá „pravdu“ prostřednictvím inscenace, kompozice a zachycení modelu aparátem fotoaparátu. Jak poznamenává Ahsraf Jamal, fotografie je: „Ani dokument, ani zjevení, fotografie je tajemství, které se skrývá před očima.“.
Zieglerovy portréty převracejí představu portrétu jako prostředku vyjádření charakteru a místo toho vytvářejí odosobněný pohled na portrét, který oživuje jeho objekty prostřednictvím kontrastu, barev a zdůrazněním formy. Identita a charakteristické znaky osobnosti jsou odstíněny, aby nám odhalily jiný druh pravdy, která je zároveň odvážná a strhující, ale zároveň je zvýrazněnou přítomností vyvedenou bez příkras osobnosti. Jako v často citovaném citátu Oscara Wildea: „Dejte člověku masku a on vám řekne pravdu“. Tímto způsobem se individualita modelu stává ještě zřetelnější. Odstraněním a přidáním nové vrstvy jsme vtaženi dovnitř. To je jeden ze způsobů, jak Zieglerova práce nevnucuje divákovi význam, ale spíše pro něj vytváří povrch, který vybízí ke zvědavosti a umožňuje okamžiky introspekce. Tolik věcí ve světě na nás volá a snaží se nás zaujmout a upoutat naši pozornost, proto je vzácné narazit na takové momenty, kdy nám není řečeno, co si máme myslet a jak si to máme myslet. Umožňuje to snaha o odosobnění jeho objektů a soustředění se na čistotu samotného obrazu. Odklon od „kultu osobnosti“ poskytuje člověku privilegium vidět něco nebo někoho jinak, nebo dokonce zvláštně, a v této snaze uvolňuje omezení předsudků a vybízí diváka k novému vnímání.
Portrét BLÍŽENCI, vytvořený během prvního období karantény Covidu, ukazuje něžné ticho, a přestože fotografie nemůže zachytit zvuk, afekt ticha je v těchto a mnoha dalších Zieglerových portrétech hmatatelný. Tyto fotografie nějakým způsobem vytvářejí tichý svět beze slov. Název také připomíná myšlenku Richarda Avedona, že: „Všechny mé portréty jsou autoportréty. “ Snímky KŘIK, které odkazují k symbolickému dílu Edvarda Muncha, tento pocit bezhlasí umocňují, zejména pokud jde o zdrcující zkušenost současného života. V obsahové rovině se mlčení jako reakce stává také symbolem jakési politické korektnosti, která prostupuje současnou společenskou krajinou. Například v ČERNÁ OVCE černá hlava uprostřed obrazu, obklopená množstvím hlav s otevřenými ústy, vypovídá o pozicionalitě umlčované většiny a sametovosti individuální volby. Toto mlčení může být někdy užitečné, ve světě plném tolika rychlosti a zrychlení může hluk názorů přehlušit a odstranit naši vlastní schopnost dávat světu smysl. Filozof Gilles Deleuze říká: „Jaká úleva, nemít co říci, právo nic neříkat, protože jen tak je šance zarámovat vzácnou a stále vzácnější věc, která by mohla stát za to, aby byla řečena.“
Soubor VOLBA je jedním ze symboličtějších příkladů fotografií v katalogu, protože použití doplňkových barev, červené a zelené, zvyšuje významovou hodnotu. Jablko je tak zelené, že se zdá, jako by mluvilo za vše zelené, jako by barva a ovoce byly absolutní. Takové zacházení s barvou zesiluje narážku na to, co leží mimo fotografii, jablko jako symbol zakázaných tužeb, hříšnosti a dokonce hojnosti. Stejně jako portrét má i jablko ve výtvarném umění dlouhou historii, a to jak jako formální rekvizita zátiší (na mysli se mi vybavuje například Cézannova posedlost jablky), tak jako symbolická rekvizita, která rezonuje mnoha významy. Jedním z takových významů je židovsko-křesťanský příběh o pádu lidstva z milosti a jablko jako předmět touhy a hříšnosti je vlastně svévolnou volbou učiněnou jazykovým výkladem ovoce v překladu biblického příběhu Genesis, který způsobil hřích Adama a Evy v rajské zahradě. V původních biblických textech není zmínka o jablkách představujících „pád“, ale v latině je slovo pro jablko (nebo fíky, hrušky či švestky) stejným slovem pro zlo. Zieglerův potrét VOLBA zvláštním způsobem zachycuje tajemství rozhodování: že to, co se může zdát nebezpečné, může být nevinné, nebo naopak. Smysl pro tajemství je pozorovatelný i v pohledu modelky, která nás tímto záhadným a lehce tajemným pohledem téměř rošťácky láká. Zachycuje nás stejně jako my ji a zneklidňuje náš pohled. I když je zachycena a odhalena, je zároveň zahalena a skryta jako tajemství. To, že se Ziegler v názvu zaměřuje na myšlenku volby, je fascinující, protože to přispívá k nejednoznačnosti významu a k tomu, jak člověk dává obrazu smysl. Upozorňuje na to, jak byla v naší konzumně orientované společnosti na určité úrovni kooptována i možnost volby a že rozmanitost možností, které máme k dispozici, je často předurčena jinými, vlastně daleko mimo naši kontrolu.
Pohybovat se v Zieglerově vizuálním světě je putování a vzrušující je, jak vytvořil jazyk, který má popovou citlivost, ale zároveň symbolický nádech. V neposlední řadě nelze popřít umělcovy technické schopnosti, které jsou na těchto obrazech patrné. Co se týče osvětlení, kompozice a zaostření, kvalita jeho řemesla je přesvědčivá. Jelikož se jedná o záhadného a barvitého umělce, bude zajímavé sledovat, kam ho jeho experimenty dovedou.